s5.
...
Ráno ve 4.30 mě zazvonil budík na mobilu. Budí mě na něm muzika ze Skyrimu. Taková hrdinská a plná energie. Vždyť je to v podstatě hrdinství vstávat tak brzy ráno do práce. Jsem zvyklý vstávat okamžitě, žádné dospávání, převalování a posunování budíku o pár minut se u mě nekoná. Po hygienických potřebách si jdu uvařit ranní kávu, zapnu počítač a zjistím co je u nás a ve světě nového. Většinou nic. Politici stále vesele kradou a tváří se jakoby nic, lidi na ně nadávají, ale dělat s tím nebudou taky nic, takže se vlastně nic neděje a je všechno v naprostém pořádku. Ono to slovíčko NIC je v českém jazyce hodně důležité. Co vy na to, vy co to čtete? Odpověď se nabízí sama… :-) Ještě chvilku jsem brouzdal na netu a všiml jsem si, že mi přišel nový mejl. Ani se mě nechtělo ho moc otevírat, většinou jsou to nějaké levné půjčky, nabídky kde čeho a vůbec samé nedůležité věci, kterých se člověk nedokáže zbavit. Byl jsem však zvědavý, jestli mě neodepsal někdo z bývalého klanu. Odepsala Adra. Musím se přiznat, že mě to potěšilo a zároveň mě spadl kámen ze srdce. Takže to přežila. Ani jsem si toho z počátku nevšiml, ale když jsem jí odepisoval, klepaly se mě ruce. Chtěl jsem ji vidět a to co nejdřív. Nejdřív bude zítra, pokud bude souhlasit. Dnes jsem ještě musel do práce. Podíval jsem se na hodinky. Meškal jsem. Vypnul jsem počítač, oblékl se, obul, skočil na Babettu a valil do práce. Vítr ve vlasech, adrenalin v krvi a v hlavě mě šrotovala píseň Dana Landy : „ Krajem se ozývá motoru řev, ku předu letí česká krev, ku předu letí česká krev, muzika burácí … „ Jen podotýkám, že jsem měl helmu a jel jsem 40 km/hod. Ale to je nepodstatné. Důležité je, že jsem byl za pět minut před branou podniku, telefonem jsem otevřel bránu a se svým ďábelským strojem jsem zaflokoval před kanceláří, kde jsem ho i zaparkoval. Píchnul jsem si příchod. O čtyřicet pět minut dřív než je třeba a šel se převléknout do šatny pro kancelářské krysy. Bohužel jsem jedna z nich. Převlékl jsem se a obešel ostatní kanceláře. S kolegy jsem se pozdravil a potřásl jim pravicí. Starý soudružský zvyk z období totality. Dokonce ještě pamatuju pozdrav: „Čest práci soudruhu.“ Ale to jsem v té době byl ještě na škole. V prváku. No, dost vzpomínek. Po přivítání se s kolegy jsem zamířil do své kanceláře. Zapnul zářivkové osvětlení, počítač, monitor a upravil klimatizaci. Přeci nebudu pracovat v takovém vedru. Klimatizace je fajn. Když je venku kolem čtyřicítky, tak my máme v kanceláři chládek jak v jeskyni. Opravdu jsem rád, že nejsem pokrývačem. Ti musí na těch plechových střechách, při také teplotě, zažívat hotové peklo.