s13.
Nadávala jsem si, když mi podpatek zůstal zaklíněn ve škrabáku. Opatrně jsem ho vypáčila ven, a se zájmem ho kontrolovala, to, že budu mít puchýře z nových bot, a to, že mě budou nohy bolet ještě za týden, mi v tu chvíli bylo upřímně jedno, hlavně aby bota byla v pořádku, protože jinak bych se vážně naštvala, za tolik šišek co jsem za ně dala. Nakonec, když jsem došla k autobusové zastávce u Muzea východních Čech, jsem musela přiznat porážku a s nechutí mi vlastní k sociálním prostředkům, chtě nechtě nastoupila do autobusu číslo 12 jedoucím přímou cestou až k nádraží. No co, alespoň, že boty jsou v pořádku. Zbytečně jsem vyhodila 15,- korun za jízdenku u řidiče, za ty tři zastávky co mě čekali, jsem klidně mohla jet na černo, ale při mém štěstí, by mě vyhmátl revizor, takže než pokutu za 800,- to raději těch 15,- korun, proč jen nemám městskou kartu, s tou bych zaplatila korun jen 12,- a ještě by mi možná zbylo na lízátko. Postupovala jsem masami přeplněného autobusu někam k prostředku. Důchodci si klasicky stěžovali, že jim školáci zasedli místa, pak že nejsou schopní si ani sundat batoh ze zad a ohrožují je, že měli počkat na další autobus, když viděli, že je plný a vůbec samé takové kecy. V jednom jsem jim dala za pravdu, ale nebyli to ti školáci, co se neměli cpát do přeplněného autobusu, nýbrž sami důchodci, ne nadarmo se říká, že potrefená husa nejvíc kejhá. Ti malí školáci nemohli počkat, oni spěchali na nádraží nebo na terminál hromadné dopravy protože se potřebovali dostat včas na svůj spoj domů, ale proč sakra, v takovou hodinu jelo tolik důchodců, když jim vlastně o nic nešlo a mohli jet buď dříve, nebo až později, tak to mi hlava jaksi nebrala. Došlo mi to, když jsme odjížděli ze zastávky kina Centrál a autobus zastavil naproti obchodním centrům Tesco a Atrium. „Aha, Tesco má slevy.“ Pochopila jsem, když se autobus násilně naklonil na bok, jak se z něho všichni důchodci jako smyslů zbavení hnali ven přímo do obchoďáku. Vyslala jsem k nebi zbožnou poznámku, jestli Bůh existuje, ať jednou nejsem jako oni. Fajn, jsem upír, ale to ještě neznamená, že by mě Bůh nemohl vyslyšet, že? Ve skutečnosti jsem si nebyla jistá, čemu vůbec věřit. Ale byla to předposlední zastávka před hlavním nádražím, uvidíme kdy Kreator dorazí. Vystoupila jsem na hlavním nádraží a posadila se na lavičku pěkně na sluníčko, a už zase jsem se usmívala. Na to že jsem upír a navíc Češka, tak jsem velice pozitivní osoba. Podezřívám svou matku, že mě skutečně měla s nějakým Maďarem, jak jinak si vysvětlit, že mě víc láká dovolená u moře, než u nějakého českého písáku.
