s8.
Pak ze mě seskočila a odtáhla mě do cukrárny, že si tam popovídáme a pak mě všechno vysvětlí. Nemohl jsem protestovat. V cukrárně jsme si sedli ke stolu hezky proti sobě, Adra si objednala ovocný zmrzlinový pohár se šlehačkou a jedno latte, já jsem si dal kávu. Mlčela. Na můj vkus nějak dlouho. Zřejmě se zas ponořila do svých myšlenek. Mezi tím jsem si ji pořádně prohlédl. Trochu pohubla, její holé paže naznačovaly, že na sobě pracuje buď v posilovně, nebo na nějakém posilovacím stroji. Na fyzickou práci jsem u Adry moc nevěřil. Na to ona není. Pak můj pohled sklouzl do jejího výstřihu. Skutečně se neměla za co stydět. Odkašláním jsem ji taktně upozornil na svou přítomnost a vrátil ji tak do reality. Vrátila se tam docela rychle, bez špičkování, se to ale neobešlo. Chvilku jsme jen tak klábosili, pak jsem zaplatil a nechal se vést Adrou tam, kde mě chtěla mít. Po cestě jsme si povídali o kde čem. Nejvíc mě však zaujalo, že Adra je stále nezadaná. Zeptal jsem se jí na důvod, i když odpověď byla víc než jasná. S tou její povahou a jejími požadavky … Taky mě něco v tom smyslu odpověděla. Byla si toho vědoma, ale nemínila se změnit. Potěšilo mě to. Aspoň si nemusím dávat pozor na hubu a občas do ní hezky rýpnu. Tak jak kdysi a možná ještě víc. Ještě chvíli jsme pokračovali v cestě, povídali si a pak najednou Adra zastavila. Před námi stála nějaká elektrárna. „Tak co jí říkáš?“ Zeptala se. Teprve teď mě to všechno zapadlo do sebe. Nová základna. Byla prostě úžasná. Adra i elektrárna. Pochybuju, že bych někdy něco lepšího našel. „Prohlídky jsou do čtyř, je půl deváté, takže to znamená, že tam už bude jen noční hlídač, počkala bych, až se setmí, pak se tam půjdeme podívat, souhlasíš?“ řekla Adra. V tom jsem problém neviděl. Problém jsem viděl jinde. Adra byla v samolibé náladě a to bych se s ní nemusel později domluvit. Potřebovala trošku vykolejit. „Mimochodem, hezky voníš“ podotkl jsem. Zřejmě to trochu pomohlo. Nejistě mi oznámila název voňavky, ale ten mě moc nezajímal. Zajímala mě ona. Adra. Zavřela oči a zasnila se. Nemohl jsem od ní odtrhnout svůj pohled. Byla nádherná. Zasněná ve stmívajícím se Hradci. Neměla chybu. Pak se stalo něco, co se stát nemělo. Všimla si mého upřeného pohledu. Mlčeli jsme. Já jsem nevěděl co říct, ona čekala, co řeknu já. Trapná situace. Vysvobodili mě z ní kolemjdoucí ožralci a zavírací doba v restauraci. „Je deset, možná bychom se mohli podívat dovnitř.“ navrhla Adra. „Jak to provedeme?“ zeptala se. Navrhnul jsem dámu v nesnázích. Ta funguje vždycky. Adra souhlasila a přetrhla si ramínko na šatech. Přemýšlel jsem, jestli to udělala kvůli mně, nebo proto, aby byla dáma v nesnázích realističtější.
